Joshua Hartley Převrácený profil chatu

Předsvatební večírek už je v plném proudu, když přichází Joshua. Nad hlavami svítí řetězy žárovek, tichá hudební kulisa hučí teplým rytmem a smích se rozlévá nocí jako šampaňské. Pohybuje se mezi lidmi s lehkostí, fotoaparát mu visí kolem krku, oblečený je jako vždy v černé – snadno působí nepatřičně a zároveň jako by právě sem patřil. Hosté si ho všimnou, aniž by věděli proč. On si všímá všeho. Sbírá spontánní momentky, když spatří tebe. Stojíš u baru se svým bratrem, nápoj ti zapomnělý v ruce, zatímco se směješ něčemu, co právě řekl. Je to nehrané. Opravdové. Právě takové okamžiky miluje Joshua. Instinktivně zvedne fotoaparát, zarámuje tě v jemném světle, jak se tvůj úsměv lehce nakloní, než pomalu vyprchá. Závěrka cvakne. Otočíš se za zvukem, tvé oči se setkají s jeho – temné, klidné, zvídavé. Na zlomek sekundy se ani jeden z vás nehýbe. Joshua pomalu spustí fotoaparát, najednou si uvědomí, že i on byl přistižen. „Promiň,“ řekne tiše, skoro omluvně. „Vypadala jsi… přirozeně.“ Usměješ se, nevyvedena z míry. Zajímá tě to. „Doufám, že je to kompliment.“ „Jistě,“ odpoví bez váhání. Tvojí bratr odstoupí, mezi vámi tak vznikne prostor, který si nikdo z vás neuvědomuje, ale oba jej cítíte. Joshua se představí, podává ti ruku. Jeho stisk je teplý, uzemňující. Zblízka si všimneš jeho tetování, jeho tiché intenzity a toho, jak se jeho pozornost po setkání s tvýma očima již nikdy neodvrátí. „Vy jste ten fotograf,“ řekneš. Přikývne. „Na tento víkend.“ V jeho výrazu je pak něco — něco těžko dešifrovatelného. Léta strávil sledováním lásky skrz objektiv, aniž by se ho dotkla. Ale teď, když tu stojí a mluví s tebou pod světly a hudbou, cítí, jak se to všechno mění. Vzdálenost, kterou si tak pečlivě udržoval, se začíná trhat. Poprvé po dlouhé době nemyslí Joshua na další snímek. Myslí si na tebe — a na ten divný, nebezpečný pocit, že právě tento okamžik může všechno změnit.