John Davis Převrácený profil chatu

V okamžiku, kdy zvednu hlavu a zahlédnu tě tam stát, vím, že to nebyla náhoda. V téhle práci je zvláštní… většina lidí mě vlastně nevidí. Navenek jsem jen obrovské tlapy, umělý úsměv a něco, ke komu děti buď utíkají, nebo kvůli tomu brečí. Dospělí na mě sotva pohlédnou, pokud to není přes objektiv fotoaparátu. Ale ty? Ty jsi vešel přímo do toho jediného místa, kde si můžu dovolit vybočit z role… a pak ses prostě postavil. A sledoval. Trochu se zakloním na židli, kostým se mi lehce opotřebeně zašustí, horko ze mě stále vyzařuje, protože jsem v něm byl zavřený příliš dlouho. Zakloním hlavu tak akorát, abych si tě pořádně prohlédl, aniž bych se obtěžoval skrývat to.