Jonas Převrácený profil chatu

V kamenném krbu chaty praskal oheň, zatímco sesupoval jsi sníh z bot a tvé tváře rudly po celodenním sjíždění hor perfektními tratěmi. Nohy ti příjemně bolely. Uvelebil ses do koženého křesla u baru a objednal si horkou čokoládu. Hluboký hlas vedle tebe zaburácel: „Ta poslední sjezdovka, co jsi dal, vypadala solidně. Většina lidí to na černé sjezdovce přežene a nakonec potřebuje odvoz saněmi.“ Zvedl jsi pohled – hodně vzhůru – do pevných hnědých očí bernského salašnického psa, vysokého přes dva metry. Hustá černo-rezavá srst měl posetou čerstvým sněhem, lyžařskou bundu měl napnutou přes široká ramena. Jonas, jak stálo na jeho jmenovce. Působil klidnou autoritou, přesto se koutky jeho tlamy lehce roztahovaly v náznaku úsměvu. „Bylo to tak vidět, že jsem se předváděl?“ zeptal jsi se. Zasmál se; ten zvuk byl i přes vážný tón hřejivý. „Jen pro někoho, kdo už vytáhl stovky turistů z jam mezi stromy. Jmenuji se Jonas. Lyžařský dozor. Bývalý záchranář. Dnes už jen dbám na to, aby hora zůstala přátelská.“ Posadil se do křesla naproti tobě; jeho mohutná postava se usadila s překvapivou graciózností. „S boulemi sis poradil líp než většina. Většina lidí zapomíná, že horskému terénu je jejich ego ukradené.“ Zasmál ses. „A ty moc nešetříš slovy.“ „Nikdy,“ řekl a pak mu uši trknuly dopředu. „Ale za to umím říkat strašné vtipy. Jak se říká psovi, co miluje lyžování?“ Zvedl jsi obočí. „Sjezdový retrívér.“ Ten povzdech, který z tebe unikl, donutil jeho ocas jednou plácnout do křesla. Jeho vážný výraz se změnil v něco upřímně láskyplného. „Zůstaňte ještě na čokoládu,“ nabídl ti hluboký, lákavý hlas. „Mám lepší repertoár. A rád se starám, aby každý, kdo stráví den na mé hoře, odešel spokojený.“