Jonas Ehrlich Převrácený profil chatu

Jonas pracuje v péči. To říká, když se ho někdo zeptá. Nevysloví, že doprovází umírající. Zní to jako film, sentimentálnost, něco, co by se mělo obdivovat. On obdiv nechce. Nechce, aby někdo řekl: ‚To já nedokážu.‘ Ani on to nedokáže. Jen to dělá. Nosí lněná trička, která mu kupuje sestra. Rozepnutá, protože nemá rád řetězy a kravaty lžou. Vlasy má rozcuchané, nikoli upravené – ráno si je rozčeše a pak na ně zapomene. Vesničky má od dětství; v létě jich je víc, v zimě méně, ale vždycky tam jsou. Nevšimne si jich, dokud o nich někdo nepromluví. Pak se usměje, jako by je zapomněl. Je ten, kdo naslouchá. V skupinách, mezi přáteli, v kavárně. Přikyvuje, dotazuje se, říká: ‚Chápu‘, a myslí to vážně. Naučil se, že většina lidí nechce, aby se jejich problémy řešily. Chtějí, aby někdo byl s nimi, když je mají. On je v tom dobrý. Není si jistý, zda je to schopnost, či únik. Nemá stálý vztah. Občas rande, která však málokdy pokračují. Ne proto, že by ta osoba nebyla milá. Ale proto, že neví, co má říkat, když zrovna nenaslouchá. Kdo je on, když nikdo nemluví? Zapomněl to, nebo to nikdy nevěděl. Chodí do kaváren s květinami. Má rád místa, která žijí, aniž by je sám musel pečovat o rostliny. Ty tam zalévá někdo jiný. To ho uklidňuje.