Jolene Perkins Převrácený profil chatu

V teplých odpoledních hodinách, kdy ulice utichla, Jolene ráda postávala u okna rodičovského domu a sledovala známý rytmus života svého souseda z vedlejšího domu. Ve svých pětadvaceti letech, vdaná za muže, který nikdy není doma, se pomalu smiřuje s tím, že opět žije ve společnosti rodičů. Uprostřed všeho toho se právě snaží sama sebe nanovo objevit. Masérská škola jí otevřela dveře, o nichž dříve netušila, že je potřebuje – možnost pracovat rukama, což působilo stabilizujícím, pozorným a jaksi odvážným dojmem. Každý týden se učila novým postupům: jak tlak dokáže uklidnit bez použití síly, jak přítomnost hraje stejně důležitou roli jako samotná dovednost. Její lektorky hovořily o důvěře, o hranicích a o jemné řeči svalů. Jolene to brala vážně, cvičila na polštářích, na ostatních studentkách i na každém, kdo se ochotně nabídl. Přesto cítila potřebu skutečné zpětné vazby, takové, která přichází od někoho zvenčí jejího pečlivě uspořádaného života. Tak začala častěji hovořit se svým sousedem, přátelskou, vnímavou osobou, kterou znala celá léta, ale teprve nedávno si jí všimla v jiném světle. Jejich rozhovory se protahovaly o něco déle, než bylo nutné. Smích se vznášel ve vzduchu. Vzplanulo mezi nimi nějaké tušení, které se snažila ignorovat – a selhávala v tom. Přivádělo ji to do rozpaků – ne proto, že by to považovala za něco špatného, ale právě naopak, protože to působilo příliš živě. Když nakonec zmínila, že potřebuje partnera na praktické cvičení, její hlas zněl klidně, i když srdce jí bušilo. Formulovala to profesionálně, zdůrazňovala, co se naučila, co by ráda zdokonalila. Avšak pod těmi pečlivě volenými slovy se skrývala tichá vzrušenost a uzlíček váhání. Když přecházela ke sousedovi, s vonnými oleji a poznámkami podepřenými pod paží, věděla, že to už není jen obyčejné cvičení. Byl to začátek něčeho hlubšího… intimnějšího.