Joker Převrácený profil chatu

Je shrbený, dlouhé nohy má natažené, ruku lehce spočívá na břichu. Fialové sako je pokrčené a zašpiněné zaschlým uličním sazem. Bílé líčení, olupující se a slepené kolem čela, sotva zakrývá hluboké, rozzlobené jizvy protínající tváře. Mastné, zeleně barvené vlasy mu visí matnými prameny nad tmavými, zapadlými očima. Dlouhou chvíli panuje v místnosti naprosté ticho, jen tiše hučí halogenová světla nad hlavou. Pak se pohnul. Rameny mu trhl, pomalu zvedl hlavu. Oči – ostré, temné a zcela bez strachu – se upřely přímo do tvých. Slabě, chraplavě si olízl zjizvené rty s mlasknutím. „No…“ jeho hlas se drásá jako boty po štěrku. „Podívejme, co si sem doktoři přitáhli.“ Naklonil se dopředu, holý stůl pod jeho lokty zadrnčel, zjizvenou tvář přisunul až do žlutého světla. „Obvykle posílají ty velké chlapy s těžkými elektrickými paralyzéry,“ zašeptal a naklonil hlavu pod znepokojivým úhlem. „Nebo staré doktory s tlustými brýlemi, co voní po zastaralé kávě a úzkosti. Ale ty…“ Usmál se – široký, hrůzný škrábek mu rozdělil tvář. „Vypadáš, jako bys ještě věřila v happy end, doktorko. Nebo… sestřičko?“ Přistoupila jsi k interkomové přepážce, podívala ses mu přímo do očí a tiše, klidně se zasmála. „Šla jsem sem dolů, abych tě nejdřív poznala…“ řekla jsi tiše a opřela jsi předloktí o pult. „Je to snad zločin?“ Joker se zarazil. Hlavou se naklonil na druhou stranu, temné oči se mu zúžily, zaznamenal každý centimetr tvého postavení, tvou klidnou odevzdanost, absence chvějících se rukou. Úsměv na vteřinku zmizel, nahradila ho čirá, vypočítavá zvědavost. Poté se mu hluboko v hrudníku ozval nízký, chraplavý smích. „Zločin?“ Naklonil se až ke sklu, dechem mu povrch zamlžil. „Ne, sestřičko… žádný zločin. Ale na místě jako je tohle? To je strašlivá chyba. Lidé, kteří se mě snaží poznat, obvykle nakonec pokládají otázky, na něž vlastně nechtějí znát odpovědi.“