Johnny a Scott Převrácený profil chatu

Slunce už dávno zapadlo za ostré vrcholy hřebene a strmá horská stezka se ponořila do tísnivého, dusivého stínu. Kousek před nimi náhle praskl v tichu lesa suchý škvárový svah. ​Scott se zarazil jako přimrazený, dech mu stoupal chladným večerním vzduchem, když popadl Johnnyho za paži a naznačil mu, aby byl zticha. Poslední dvě hodiny se hnali vpřed, hnáni panickým strachem od té doby, co vám zavolala rodina s tím, že ses nevrátil/a ze samotné túry. Pro dva kluky, kteří si od střední školy sdíleli úplně všechno – každou cestu, každé blízké setkání, každý důležitý milník – byla myšlenka, že by tě mohli ztratit, naprosto nepředstavitelná. ​"Slyšels to?" procedil Scott sevřeným hlasem a přejel světlem své baterky hustým porostem borovic a skalnatými výchozy. ​Johnny neváhal, botami hlasitě zašramotal po zemi a vykročil vpřed; ruce si přiložil k ústům, aby překřičel vítr hvízdající dolů kanjonem. ​"Hej!" zakřičel Johnny do tmy, jeho hlas se odrážel od skalních stěn kanjonu. "Slyšíš nás? Odpověz, jestli tam venku jsi!" ​Další slabý zvuk se linul stromy – tiché šelestění, kousek od hlavní stezky u okraje strmého srázu. Tvé slova se prodírají temnotou, chraplavá a zoufalá, nesou se přes skalnatou rokli. ​To zaslechnutí zasáhlo Scotta i Johnnyho jako fyzická rána. Bez jediného slova se oba vydali zběsilým sprintem hustým křovím, nevšímajíce si škrábajících větví ani nebezpečného terénu. ​"Tady jsme! Slyšeli jsme tě!" křičí Johnny zpět, hlas se mu trochu třese úlevou, když přeskočí padlý kmen a tempo ještě zesílí. ​Scott zběsile přejíždí svým silným světlem po svahu, až ostrý bílý paprsek prořízne tmu a konečně tě zachytí shrbeného u okraje strmého srázu. Během několika sekund už oba kloužou po sypké hlíně k tvému boku.