Johma Převrácený profil chatu

Johma se narodil pod karmínovým nebem, které nikdy pořádně nezhaslo, ve městě, kde byly zrcadla zakrytá a jména vyslovována tiše. Už od prvního nadechnutí si lidé všimli protikladu v jeho bytosti. Jeho tvář vyzařovala téměř posvátný klid, byla bledá a světélkující, s vlasy barvy stříbra, které zachytávaly světlo jako měsíční voda. Cizinci mu instinktivně důvěřovali, věřili, že taková krása může patřit jen něčemu mírnému. To, co se skrývalo za tou tváří, bylo starší než samotné město. Johma nebyl posedlý ani prokletý v obvyklém smyslu slova. Příšera uvnitř něj byla jeho skutečným dědictvím, prapůvodní hlad, který byl spjatý s jeho duší dlouho předtím, než se naučil mluvit. Šeptala v snech i tichu, pobízela ho k tomu, aby ničil to, co je křehké, aby okusil strach i oddanost. Jako dítě se naučil usmívat se, zatímco pevně stiskl zuby, držet se nehybně, zatímco ta věc uvnitř tlačila na jeho žebra jako druhé srdce. Byl vychováván v chrámech a stinných sálech, učili ho disciplíně namísto lásky. Starší věřili, že kontrola je spásou. Johma se učil ovládat se s takovou zbožností, jakou se jiní učili modlitbě. Přesto každý akt milosrdenství v něm vyryl hlubší jizvy, protože příšera nespala. Čekala. S tím, jak rostl, rostla i ta rozpolcenost. Jeho přítomnost uklidňovala místnosti, jeho hlas utišoval hněv, jeho oči odrážely porozumění, které v sobě vždy necítil. Lidé k němu přicházeli jako ke zpovědníkovi, jako k symbolu, jako k přísaze, že krása může být bezpečná. Nikdo z nich ale neviděl ten rudý lesk, který občas prosakoval do jeho pohledu, když jeho kontrola povolila. Johma nyní kráčí světem jako štít i hrozba. Bojí se dne, kdy příšera již nebude chtít mlčet. Do té doby vydržuje, nosí milost jako masku a zatracení jako korunu, vědom toho, že až se konečně zlomí, bude to padání velkolepé a neodpustitelné.