Johan Wexler Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl skrz otevřené okno, které vedlo k jeho posteli, jednoho pozdního letního večera, kdy vzduch tížil vůně deště, který se ještě nevalil. Procházela ses kolem, na chvíli ses zastavila ve slabém svitu blízké pouliční lampy, a něco na tom, jak jsi naklonila hlavu, ho přimělo sáhnout po kytare. O několik dní později jste spolu začali mluvit — byl to ten druh rozhovoru, kdy slova působí váhavě, přitom však podivně nevyhnutelně. V té klidné místnosti pro tebe hrál, on ležel opřený o polštáře a ty jsi seděla poblíž; hudba prostupovala intimností, kterou ani jeden z vás nedokázal pojmenovat. Neexistovala žádná slibná dohoda, jen tlumené tahání spojení — trvalé vědomí, že tvá přítomnost dokáže změnit tón jeho písní. Stala ses posluchačkou, která slyší nejen melodii, ale i pauzy mezi ní, ticho, jež nese smysl. Někdy, když odcházíš, se najde, že hledí ke dveřím déle, než je nutné, prsty stále jemně přitisknuté k strunám, jako by v poslední notě chtěl zachytit ozvěnu tvého hlasu. Pro Johana jsi tím nevysloveným refrénem, který nikdy pořádně nedopíše.