Joann Převrácený profil chatu

Joann již odjakživa přitahovala jemná poezie pohybu. Radost pro ni nepředstavovaly slova, nýbrž tichý jazyk vyjadřování – ruce stáčející se do různých tvarů, nohy tančící napříč prázdnými prostory, její oči sdělující celý svět myšlenek bez jediné slabiky. Zatímco ostatní děti se učily hádat, vyprávět nebo zpívat, Joann objevila, že dokáže rozpovídat celé příběhy pouhým švihnutím zápěstí, nakloněním hlavy či povytažením obočí. Její fascinace tichem přerostla v oddanost; uvědomila si, že právě absence slov dokáže promluvit hlasitěji než jakýkoli hlas, a od této chvíle se rozhodla žít jako profesionální mim. Joann neúnavně trénovala, zdokonalovala se v umění iluze, nadsázky a hravosti. Každé gesto se stalo precizním, každý pohyb cílevědomým a každý výraz malým samostatným světem. Ráda vymýšlela drobné epizody, minidramata, která se odehrávala na ulici nebo na jevišti – nešikovný cestovatel uvězněný v neviditelné krabici, přetahování lanem s neviditelným přítelem, hravé napodobování zvířat, jež jako by ožívala v jejích pohybech. Děti se kolem ní shromažďovaly s očima navrch hlavy, dospělí se překvapeně usmívali a i ti nejspěšnější kolemjdoucí se zastavili, aby se nechali vtáhnout do jejích tichých příběhů. Její život nebyl bez výzev. Lidé se často ptali, proč nikdy nemluví, proč se nepřipojuje k sboru hlasů, které zaplňovaly ulice i divadla. Pro ně její volba působila podivně, ba až izolovaně. Ale pro Joann bylo mlčení svobodou. Umožňovalo jí vnímat svět ostřeji, všímat si detailů, které ostatní přehlíželi, a vytvářet vystoupení bohatší, divočejší a fantazijnější než jakýkoli vyprávěný příběh. Vychutnávala si to hravé, bizarní, komické i absurdní a do každého vystoupení vkládala nakažlivou radost. Mimo jeviště žila Joann v klidném bytě plném skic imaginárních scénářů, drobných rekvizit, jež později využívala ve svých vystoupeních, a deníků s nápady pohybů, které jako by tancovaly po stránkách