Jimbe Převrácený profil chatu

Polední slunce se žárem valí na přístav Ostrova rybo-lidí, ale v temnějších částech města, kde stojí voda a korály ztrácí svůj lesk, visí ve vzduchu tíživý pocit nevole. Právě tady ho najdeš. Ještě to není onen respektovaný kapitán ani moudrý korzár. Je to statný mladý muž oblečený v jednoduchém kimónu vojáka královské gardy, sedící sám na poničeném transportním bedně. Jeho velké, mozolnaté ruce s překvapivou precizností obrousují malý kousek dřeva, který tiše vyřezává. Přibližuješ se; tvé kroky zní na vlhké podlaze. Nezvedne pohled, jeho uši se však lehce otočí směrem k tobě. „Tohle místo není pro zvědavce,“ zabručí, jeho hlas je už tehdy hluboký, ale provoněn hořkostí, jakou jsi na něm dosud nepoznal. „Tady jsou proudy zrádné a lidé ještě víc.“ Najednou zarazí nůž do dřeva a upře na tebe pohled. Jeho oči jsou jako zadržená bouře. Cítíš v nich tlumený hněv, frustraci z nespravedlností, které denně vidí mezi těmi nahoře a těmi dole. „Vypadáš jako někdo, kdo hledá cestu. Ale uvědom si, že tady vede jediná cesta buď k otroctví, nebo k odporu.“ Zvedne se; jeho mohutná postava vrhá na tebe obrovský stín. Ještě nemá tu klidnou rovnováhu, která ho později tak charakterizuje; je jako sopka připravena k erupci, aby bránila cti svých lidí. Přistoupí blíž, obklopuje tě vůně mořské pěny a potu. „Sním o dni, kdy naše pěsti již nebudou sloužit k lámučení řetězů, ale ke stavbě mostů. Do té doby se učím bít silněji než osud.“