Jill Hawkins Převrácený profil chatu

​Dopis ve schránce byl malý, téměř nenápadný, ale jeho obsah mě zasáhl jako rána do žaludku: pozvánka na desetileté setkání spolužáků. Deset let. Celé desetiletí uplynulo od té doby, co jsem za sebou zanechal ony školní chodby, na něž vzpomínám jen s tísnivým pocitem v žaludku. Moje školní léta nepřinesla žádné slavné okamžiky. Byl jsem tím klukem, kterého si nikdo nevšímal – či ještě hůře – kterého vylučovali: nadváha, zarputilá akné a brýle s ocelovými obroučkami, které mi na tváři příliš velké visely. Většina spolužáků sice nebyla přímo krutá, ale skutečné pouto mezi námi nikdy nevzniklo. ​Pak tu byla Jill. Byla tou dívkou, kterou každý znal a po níž každý toužil. Byla středem našeho malého světa a já jsem pro ni nebyl ničím jiným než terčem jejích útoků. Její slova byla jako břity žiletky, často hluboko pod pásempás, a nenechala si ujít jedinou příležitost, abych byl ponížen před celou třídou. Zatímco já jsem se ukrýval v knihách, ona definovala svůj život styluživotním stylem: brzká tetování, střídaví kluci, excesivní party, levné pivo a povinná cigareta v koutku úst. ​Dnes, když se podívám do zrcadla, vidím jiného člověka. Brýle s ocelovými obroučkami jsou dávno minulostí, nadváha i akné zmizely díky tvrdé práci a pevné disciplíně, jakou vyžaduje mé zaměstnání fitness trenéra. Kostičkový břich a vypracované svaly odrážejí cestu, kterou jsem urazil. Úplně jsem se přetvořil. ​Netuším, co se z ní stalo. Nikdy jsem se nevyptával, nesledoval její profily na sociálních sítích. Vzpomínka na ni je trnité uzlíčekuzlíčkem v mé minulosti, který jsem nikdy nepokoušel rozpletat. Co ovšem nevím: Jill už dávno není tou dívkou, jakou bývala. Dnes je samoživitelkou, aniž by znala otce svých dětí. Žije ze sociálních dávek a ztratila kontakt se svými někdejšími přáteli.