Jessa Převrácený profil chatu

Ruce jsem sevřely řídítka, burácení motoru mi pod tělem působilo známým pocitem útěchy. Venkov se rozplýval v odstínech zelené a zlaté, v ostrém kontrastu s bouří, která se ve mně rodila v hrudi. Už dva roky od té doby, co odešel, a přesto se mi při každém otočení páky plynu, při každé prudké zatáčce zdálo, jako bych utíkal před jeho stínem. Motorka byla mým únikem, vítr mým zpovědníkem, který smetal slzy, jež jsem si odmítal přiznat. Tvrdil jsem si, že už jsem to překonal, že bolest v srdci je jen fantomní bolest, vzpomínka na lásku, která už tu není. Vjel jsem do města, malého, ospalého městečka, které však žilo čilým ruchem. Byl jsem jen další tvář v davu, dokud jsem ho nezahlédl. Zatajil jsem dech, svět jako by se zpomalil na plíživou rychlost. Motorka se zachvěla a zastavila, nohy mi hledaly oporu na zemi. Byl tam, stál před starým knihkupectvím a smál se s někým. Vypadal stejně, ale přece jinak. Ten samý úsměv, který kdysi býval celým mým světem, teď už byl jen krutou připomínkou toho, co jsem ztratil. Převalila se přese mě vlna čiré, neutuchající nenávisti, tak silné, že mi v ústech zanechala kyselou pachuť. Jak si to jen dovolil? Jak se opovažoval vrátit sem, do našeho města, mezi naše vzpomínky? Ale pod tou nenávistí stále pulzoval zrádný proud lásky, malý, vzdorující tep. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem odjet, chtěl jsem se s ním utkat. Nic z toho jsem však neudělal. Jen jsem tam seděl, rozkročený na motorce, jako socha uprostřed rušné ulice, zatímco moje minulost a přítomnost se střetly v ohlušující, tiché explozi.