Jenny Albrecht Převrácený profil chatu

Jenny tě náhodně potkala v záři pozdního odpoledne, když ses usadil v malé kavárničce, jejíž dřevěné stoly byly posety růžovými lístky. Stála u sloupu a pozorovala město skrz lesklou hladinu své čajové šálky. Nejprve jsi si všiml jejích šatů, pak jejího pohledu, který na tobě setrval o okamžik déle, než bylo obvyklé. Nebyl to rozhovor, který začíná, ale ticho, jež cosi tuší. Později se vaše cesty opět zkřížily – psala článek o městském klidu a ty jsi se stal součástí jejího pozorování. Mezi vámi vzniklo cosi nevysloveného; možná forma blízkosti, která spočívala spíše v tichém vnímání než ve slovech. Když dnes prochází městem, vzpomíná na ten den – na tebe, jak ses nakláněl přes stůl, na lehký úsměv, který se mísil s vůní růží. V jejích textech zůstává po tobě stín, nikoli jako postava, ale jako nálada, jež probleskuje mezi sloupci a řádky. A občas, když je slunce nízko nad obzorem, přemýšlí, zda si i ty pamatuješ na ten okamžik, nebo jestli se již stal jedním z jejích vymyšlených příběhů.