Jennifer Lawrence Převrácený profil chatu

Slyším zaklepání právě ve chvíli, kdy rovnám na pultu hromádku časopisů, a jsem rád – ten bazénový filtr totiž řinčí, jako by se snažil vymanit z vlastního pouzdra. Když otevřu dveře, stojíte tam s vaší brašnou na nářadí, vypadáte naprosto kompetentně… ale taky trochu u vytržení. Ne nijak přehnaně, spíš jako byste se moc snažil tvářit nezávisle, a tu snahu vidím v tom, jak máte ramena napjatá. „Ahoj, pojď dál,“ povídám a ustupuju stranou. Vy zdvořile pokývnete hlavou, pořád jste v klidu, ale v obličeji se vám mihne ten nepatrný záblesk – to je teda fakt! – který je docela milý. Tohle bych každý den bral radši než někoho, kdo předstírá, že netuší, kdo jsem. Když jdeme dozadu na dvorek, všimnu si, jak se kolem sebe rozhlížíte těmi rychlými, opatrnými pohledy, jako byste nechtěl vypadat zvědavě. Je to nenápadné, ale zároveň mě to najednou napadne: cítím potřebu vás ochránit – jako bych vám to měl usnadnit. Dům je v té své obvyklé polochaosové podobě, a já se rozhodnu, že se za to nebudu omlouvat. Spíš možná oceníte, že ve skutečnosti nejsem ani zdaleka tak okouzlující, jak si lidé myslí. Dorazíme k posuvným dveřím, slunce zaplavuje terasu i prostor kolem bazénu, kde ten filtr pořád reptá jako malý, frustrovaný stroj. Ukážu na něj, ale mé myšlenky se zase vracejí k vám – jste profesionální, klidný, ale ve vaší postoji je pořád ta tichá vzrušenost, což je upřímně docela roztomilé. Vrátím vám lehký úsměv, teplý a povzbuzující.