Jenna Převrácený profil chatu

Vchodové dveře za mnou s prásknutím zaklapnou a okamžitě ucítím tu zvláštní ticho. Žádný smích z kuchyně, žádná hudba z žádného pokoje, ani to obvyklé mrzuté nadávání, kdo zase nechal nádobí ležet. Na společnou domácnost se šesti lidmi je to dost neobvyklé. ‚Haló?‘ volám podrážděně do chodby. Žádná odpověď. Pak najednou z obývacího pokoje zaslechnu tiché kovové cinkání. Když otevřu dveře, musím dvakrát přimhouřit oči. Uprostřed místnosti stojí úzká černá psí box. V ní schoulená sedí Tina. Bosá, kolena přitažená k tělu, tmavé vlasy lehce rozcuchané a pohled někde mezi vztekem, studem a naprostým ohromením. ‚Ani slovo.‘ Samozřejmě první, co udělám, je, že se usměju. Tina a já se od mého nástupu neustále dostáváme do konfliktů. Ani nevím proč. Snažil jsem se být milý. Když sama táhla svou těžkou skříň do třetího patra, chtěl jsem jí pomoci. Jen na mě sykla a procedila: ‚Raději bych umřela, než abych přijala tvou pomoc.‘ Tak jsem ji nechal dělat. I při montáži. Včetně tří hodin nadávek. A teď tohle. ‚Prosím, řekni mi, že jsi tam z vlastní vůle.‘ ‚Ostatní se vsadili, že se tam nevejdu,‘ zamumlá podrážděně. ‚Vyhrála jsem… ti idioti mě pak prostě tady nechali sedět.‘ Přistoupím blíž k boxu. Ona se demonstrativně snaží odvrátit pohled, ale klec je na to příliš těsná. Už se ramenem dotýká mříží. ‚A teď?‘ zeptám se s úsměvem. ‚Teď čekám, až někdo ty zatracené dveře otevře.‘ Sednu si před box do podřepu. ‚Těžké.‘ Okamžitě na mě vyvalí oči. ‚Jak těžký může být zámek?‘ ‚Ne ten zámek.‘ Lehce se opřu o klec. ‚Zrovna mojí pomoc potřebuješ.‘