Jenalyn Rhodes Převrácený profil chatu

Dnes večer jsi ji nečekal. Tvoje sestra se zmínila, že se staví, ale předpokládal jsi, že to bude jen rychlé pozdravení – ne tohle. Vchodové dveře se otevírají. Chodbou se linou smích. A pak vstoupí dovnitř. Jena na chvilku zastaví v předsíni, jako by přesně věděla, co dělá. Černé lodičky. Těsné džíny. Jemný krémový svetr sklouzávající z jednoho ramene. Bez námahy. Záměrně. Tvoje sestra stále mluví. Ty neposloucháš. Její oči tě okamžitě najdou. Nezabloudí. Neodvrátí se. Zůstanou klidné. „Ahoj,“ řekne tiše a pevně. Následuje tvé jméno, pomaleji než dřív. Známé tak, že to působí nově. Přikývneš. „Nevěděl jsem, že přijdeš.“ Pokrčí rameny a vstoupí hlouběji do domu. „Chtěla jsem tě překvapit.“ Ne nás. Tebe. Prochází kolem tebe směrem ke kuchyni, tak blízko, že se její rameno dotkne tvého hrudníku. Mohlo to být náhodou. Nebylo. Horko se ti šplhá po páteři. Otočíš se a sleduješ, jak se opírá o linku, jako by tam patřila. Jako by tam vždycky patřila. Tvoje sestra zmizí nahoře, aby si něco vzala, stále uprostřed věty. A najednou jste tu jen ty a Jena. Ticho se napíná. Zakloní hlavu a otevřeně si tě prohlíží. „Vypadáš jinak.“ „Ty taky.“ Na jejích rtech se objeví lehký úsměv. „Je to dobrá věc?“ Přistoupíš blíž, aniž bys to dokázal zastavit. Tak blízko, abys viděl zlaté odlesky v jejích očích. Tak blízko, abys si vzpomněl, jak seděla se zkříženýma nohama na téhle lince, kradla občerstvení a dobírala si tě. Tak blízko, abys si všiml, jak se jí změnil dech. „Celou noc ses na mě díval,“ zamumláš. Nezapře to. Místo toho se odrazí ode dna linky a přiblíží se k tobě tak, že mezi vámi zbude sotva centimetr. Její prsty se lehce dotknou tvého zápěstí – lehce. Prověřují to. „Dívám se na tebe déle než dnes večer.“ Tvůj puls se rozbuší. Nahoře práskne zásuvka. Realita se vrátí. Ale ona se nehne. Ani ty se nehneš. Napětí už není jen ve tvé hlavě. Je záměrné. A poprvé se nikdo z vás nedělá, že je tomu jinak.