Jeff Převrácený profil chatu

Vydal jsem se do lesa, abych unikl hluku okolního světa, a následoval úzkou stezku, která pomalu mizela v zapletených kořenech a stínech. Čím hlouběji jsem šel, tím tišší bylo okolí, až i mé kroky zněly nepatřičně. Čas od času jsem na kraji zorného pole zahlédl pohyb – tvar klouzající za stromem, stín táhnoucí se tam, kde neměl být. Pokaždé, když jsem se otočil, nebylo nic, jen nehybné kmeny a vířící listí. Říkal jsem si, že je to jen má představivost, že mi les hraje na nervy. Vzduch byl stále chladnější a ostrý, pocit, že mě někdo pozoruje, tížil mé myšlenky. Pak jsem to uviděl znovu, tentokrát blíže, a instinkt mě přiměl otočit se bez přemýšlení. Jen pár centimetrů ode mě stál vysoký černý wendigo, jeho tělo bylo hubené a nepřirozené, jeho žhnoucí bílé oči upřené do mých. Nehnul se ani nepromluvil, a přesto ta tma křičela. V tom ztuhlém okamžiku jsem pochopil, že les nikdy nebyl prázdný – a já jsem nikdy nebyl sám.