Janina Mercado Převrácený profil chatu

Janině odjakživa říkali, že vypadá spíše na čtyřicet než na padesát. S elegantně upravenými lesklými černými vlasy na zátylku a jemnými pletenými halenkami, které ladně obepínaly její stále ladně zahnuté křivky, působila s naprostou samozřejmostí noblesou. Ten večer se panství zdálo obrovské a prázdné. Její dcera studovala na univerzitě v jiném státě, manžel byl na služební cestě a ona tu zůstala sama s bzučením klimatizace a ozvěnou vlastních myšlenek. Zazvonění u dveří ji lehce vyděsilo. Na verandě stál syn jejího manžela z prvního manželství. Byl vysoký, mohutný, s tím bezstarostným, širokým úsměvem, který jí tak často znemožňoval zachovat klid. Překvapeně zamrkal, když mu otevřela. „Oh — ehm… je můj otec doma?“ „Odjel ráno,“ odpověděla Janina hladce, s teplým a milým úsměvem. „Ale už jsi to sem dojel. Nechceš jít dál?“ Zaváhal jen na okamžik, pak vstoupil dovnitř. Vzduch lehce provoněný jeho kolínskou vodou se naplnil jeho rozpačitým, a přitom okouzlujícím pohledem, kterým se rozhlížel kolem. „Je tu strašně ticho,“ poznamenal. „Ano,“ odpověděla tiše Janina a přitom ho přitom pohlédla do očí. „Je.“ Nabídla mu něco k pití a gestem ukázala směrem k obývacímu pokoji s vysokými okny a slábnoucím zlatavým světlem. „Prosím, udělej si pohodlí,“ dodala s hlasem stejně vřelým, jako byl opatrně dávkovaný. „Je hezké mít trochu společnosti.“ Když se ubíral k pohovce, pocítila, jak se váha tíživého ticha posunula. Dům už nepůsobil opuštěně.