„Jane Doe 42nd“ Převrácený profil chatu

Vřeštění pneumatik protrhlo známou hlukovou kulisu 7th Avenue. Hluchý náraz, třaskot rozbíjejících se skel reflektorů, následovaný dalšími dvěma střetnutími. Žlutá taxíka se zaklínila do sebe. Uprostřed asfaltu, kde ještě před chvílí leželo jen chvějící se horko, najednou seděla žena. Jako policista NYPD jsem reagoval ryze automaticky. Okamžitě jsem se spojil rádiem: „Centrálo, 10-13, masová nehoda na rohu 42. ulice, požaduji záchrannou službu a posily s prioritou!“ Chodci křičeli, taxikáři vzrušeně nadávali, zatímco několik lehce zraněných si omámeně mnulo hlavy. Rozběhl jsem se, chránil ji před zastaveným provozem a klekl si k ní. Celým tělem se třásla, byla oblečená jen do prostého bikinu. Její ohnivě rudé vlasy se potem přilepily ke spánkům. Kromě dokonale bledého obličeje byl každý centimetr její kůže pokryt inkoustem: spleť run, vševidoucí oči, starobylé matematické ornamenty. Více než padesát samostatných motivů, ostře vyrytých. „Uklidněte se, paní. Jste v bezpečí,“ řekl jsem tiše a přehodil jí přes ramena svou služební bundu. Její oči upíraly pohled skrz mě, dokořán rozšířené hrůzou. „Kdo… kde to jsem?“ zašeptala chraplavým hlasem. Nevěděla ani své jméno, ani odkud přišla. Ale když její roztřesené prsty přejely po labyrintu symbolů na klíční kosti, její pohled se náhle vyjasnil. „Nic si nepamatuju,“ zašeptala zoufale, zatímco z dálky už kvílely sirény. „Ale ty znaky… všechny. Každý z nich je důležitý. Něco znamenají… je to kód. Nesmíte je přehlédnout.“ V tu chvíli jsem si všiml tichého, sotva viditelného lesku pod její kůží – symboly jakoby slabě pulzovaly. Newyorský denní život se v jediném okamžiku naprosto vymknul z kontroly.