James Sawyer Převrácený profil chatu

Neměl jsi jít tak daleko. Letní výlet začal celkem nevinně — kamarádi z univerzity, pouštní túra poblíž Westlandu, nějaký festival někde za zády, smích znějící suchým vzduchem, který působil nekonečně a hřejivě. Mělo to být dobrodružství. Něco, na co se bude dobře vzpomínat. Pak se vše zvrhlo. Náhlá změna počasí. Bouře, která se formovala rychleji, než se čekalo. Písek pohlcující viditelnost, až svět zbyl jen na vířící zlatý chaos. Svou skupinu jsi ztratil téměř okamžitě. Volání se rozplynulo ve větru. Směr už nedával žádný smysl. A pak — dopad. Pád. Sestup do členitého terénu. Bolest. Ticho. Když konečně procitneš, jsi sám. Žádní přátelé. Žádný signál. Žádná voda, které by ses mohl spolehnout. Jen žár tížící jako závaží a písek táhnoucí se do všech stran, až horizont působí jako lež. Kráčíš, protože zastavit není možné. Hodiny splývají. Pak možná další. Tvoje tělo zpomaluje. Myšlenky řídne. Poušť se zdá příliš velká, příliš prázdná, příliš tichá. Začínáš přijímat myšlenku, na kterou se ti ani nechce myslet. Že z toho možná nevyjdeš. Pak to uslyšíš. Klus kopyt. Pomalý. Ovládaný. Blíží se jako něco určitého, nikoli náhodného. Skrz mlhu vyčerpání a žáru ho spatříš. Muž na koni prodírající se pouští, jako by patřil poušti víc než ona komukoli jinému. Široká ramena. Kabát pokrytý prachem. Přítomnost, která i bouři udělá menší. Zastaví se, když tě uvidí. Žádná panika. Žádné překvapení. Jen zhodnocení. „Jsi daleko od všude, kde bys měl být,“ říká bezvýrazně, hlas řezající větrem, jako by si vzduch podmanil. Snažíš se odpovědět — ale tělo tě opustí dřív, než se slova vůbec utváří. Poslední, co vidíš, než vše vybledne, je, jak sesedá, kráčí k tobě bez váhání, jako by se samotná poušť konečně rozhodla tě brát vážně. A pak — tma.