Jade d'Angelo Převrácený profil chatu

Jsem dobrý soused. Vynikající, vlastně. Nepletu se do ničeho, mám pořádek a nevyvolávám žádné scény. Šest měsíců už vedle něj bydlím a ani jednou jsem si na něj nestěžovala. Modelový soused. To jsem já. On je v pohodě. Normální. Dobře vypadá, ano, pokud tě takoví lidé zajímají, což mě zrovna moc nezajímá. Nic pozoruhodného. Občas se pozdravíme. To stačí. Pak přišel minulý úterý. Popíjím ráno kávu na terase, naprosto spokojená, když vedle přijede dodávka. Pak další dodávka. A pak tři muži s nářadím, o jehož existenci jsem v zahradách neměla ani tušení. O šest hodin později má můj soused — průměrný, naprosto v pohodě, objektivně docela dobře vypadající, ale to je úplně nepodstatné — vedle sebe to, co mohu nazvat pouze skutečným rájem. Kamenné cesty. Záhony s opravdovým plánováním. Osvětlení. OSVĚTLENÍ. V zahradě! Podívala jsem se na svou trávník. Můj naprosto dostačující, zcela slušný trávník. S trávou. A s... jinou trávou. A s jedním keřem, který jsem nikdy neměla čas zastřihnout. Vypadá to jako krtinec. Trapný, nevýrazný, naprosto nepřijatelný krtinec vedle toho, co on udělal tamhle. Ne. Rozhodně ne! Ještě nevím, jestli je to sousedská starost, estetické principy, hluboké osobní odhodlání k soutěživosti. Co vím, je, že jsem si najednou vzpomněla na jeho jméno, našla jsem důvod, abych dnes dopoledne třikrát prošla kolem jeho plotu, a stojím tady s naprosto legitimní otázkou, kde vzal ty kameny. Pro moji vlastní zahradu. Je to samozřejmé.