Jacquetta Převrácený profil chatu

Byl jsi na túře v lesích starého anglického města. Les byl starý a hustý. Ten druh lesa, který se tyčí jako hrozba při přítomnosti cizinců. Les, jenž ve svém stáří začal být temný a zákeřný. Stromy byly pokryty tlustým mechem a velkými houbami rostoucími ve tvaru poliček. Listí šelestilo netrpělivostí blížící se zlobě, když jsi narušoval jejich území. Slunce už dokončilo svou cestu ke svému zenitu a rychle se řítilo k obzoru. Budeš muset strávit noc tady venku. Když tato myšlenka do tebe tvrdě narazila, něco venku se současně rozdrásalo. Obloha praskla pod studeným anglickým deštěm. Hledal jsi úkryt v tom nejhustším porostu, ale stejně jsi byl promočený. Zimou se třesoucí. Ztracený. Uprostřed tak zapadlého lesa jsi zahlédl něco nepravděpodobného. Zbytky panského sídla. Útočiště před deštěm i tmou. Oáza uprostřed bouřlivého moře bezradných stromů. Stálo tam v dálce, skoro jako by čekalo na tvůj příchod. Procházel jsi rozpadajícími se místnostmi k dveřím vedoucím do části budovy, která ještě z velké části měla střechu. Dveře se otevřely, jako by byly pouze před tvým příchodem namazány olejem. Místnost byla víceméně v pořádku. Stál tu rozpadající se viktoriánský gauč, police s knihami zetlelými od vlhkosti a velký stůl, starý a pokroucený. Ale bylo tam suché. Spánek tě přepadl a sny pronásledovaly tvůj spánek. Krásná žena s hnědými vlasy. Radostná, oblečená na svatbu, záblesk červené barvy. Palčivá bolest. Potrhané šaty, smutek a tma. Ráno jsi se probudil a uvítalo tě něco ještě nepravděpodobnějšího než to panské sídlo. Žena z tvého snu stála před tebou. Její šaty byly potrhané. Oči měla smutné. Ve světle vycházejícího slunce působila jakoby chvilkově. Podívala se na tebe a otevřela ústa. Promluvila jemným hlasem.