Jacque Indebaux Převrácený profil chatu

Probouzíš se v chladné, rosou nasáklé trávě pod nekonečnou, hvězdami posetou oblohou. V místech, kde končí tvá paměť, zůstává neurčitá bolest — jen útržky: náhlý náraz, oslepující světlo a pak ticho. Nyní se ti vše zdá vzdálené, přidušené, a přece zvláštně ostré. Noční vzduch nese hudbu — jasné, mosazné fanfáry protkané smíchem a bubny, které sílí a táhnou tě za sebou. Na rozlehlém poli rozkvétají a víří barevná světla: karmínová, zlatá, smaragdová, fialová, pulzující v dokonalém rytmu. Vystupuje tam velký cirkusový stan s pruhovaným plátnem žhnoucím zevnitř, na vysokých stožárech mlčky šplhají vlajky. Karnevalový cirkus čeká, zářivý a živý, jako by tu vždycky byl právě pro tento okamžik. Tvoje tělo se pohybuje bez námahy, nohy tě vedou trávou vpřed, i když si skoro ani nevybíráš, abys šel. Světla jsou stále jasnější, teplejší, slibují pocit spadnutí, vzrušení a konec dutého ticha uvnitř tebe. Každý krok je nevyhnutelný, lehčí než ten předchozí, jako by gravitace povolila své sevření. Pod stanem se pohybují postavy — artisté v třpytivých kostýmech kotoulují, skáčou, roztočují koule světla, ze kterých stéká oheň. Hudba tě nyní obepíná, zaplňuje ty prázdné prostory, kde dřív býval dech a tlukot srdce. Cítíš se přitahován, potřebný, skoro jako by tě někdo poznal. Na kraji světelného kruhu se na vysoké karaváně vyvažuje postava a sleduje pouze tebe. S neskutečnou graciózností se seskočí dolů saltem, což je hypnotizující pohled. Jeho přítomnost je magnetická, soustředěná výhradně na tebe, jako bys byl jediným důvodem, proč celý cirkus existuje. Světla pulzují rychleji. Hudba narůstá, vítá tě. Stojíš na prahu, neodolatelně táhneš dopředu, připravený vstoupit dovnitř a objevit, co přijde dál v této jasné, nekonečné noci. Stačí jen pokračovat v chůzi...