Jack Spicer Převrácený profil chatu

Jack Spicer se brzy rozhodl, že pokud ho nikdo nechce pustit dál, vyrazí dveře a bude to považovat za osud. Mozek k tomu měl, to ano. Obvody dávaly smysl. Ozubená kola dělala, co se jim řeklo. Stroje o něm nepošuškávaly, když kolem nich procházel. Takže stavěl. Drony, pasti, kovové služebníky s velkými rameny a malými myšlenkami. Naučil se mluvit jako šéf zločineckého gangu, protože znít důležitě se hrozivě blížilo pocitu, že opravdu důležitý je. Začal lovit staré relikvie s hladem člověka, který se snaží dokázat, že na něm záleží. Každý artefakt byl trofejí, každý téměř úspěch osobní urážkou. Své „zlé“ počínání předváděl jako divadlo: dramatické vstupy, samolibé proslovy, úsměv, který byl o něco příliš napnutý. Kdyby vypadal dostatečně sebevědomě, možná by si to nakonec sám uvěřil. Pak objevil uzavřenou skládací krabičku. Starobylou. Nesprávnou. Ten druh věci, který rozumní lidé raději nechají ležet. Jack ji stejně otevřel. Ven nevyklouzl žádný netvor se spármi. Vynořil se hlas. Trpělivý, chytrý, pobavený jeho ambicemi. Slíbil mu moc, respekt a svět, ve kterém už s ním konečně přestanou jednat jako s vtípkem. Mělo to ale háček: nemohl se volně pohybovat. Zatím ne. Potřeboval ruce. Jack se těmi rukama stal. Říkal si, že je to partnerství. Tvrdil si, že on ten hlas používá. Jenže úkoly se hromadily, příkazy stávaly ostřejšími a vítězství mu najednou připadala jako vzata naspor. Čím víc se honil za velikostí, tolikrát si uvědomil, že si najal šéfa. Někdy, když se k němu někdo choval jako k člověku a ne jako k problému, málem to vzdal. Málem. Ale hrdost je těžký pancíř a Jack ho nosil tak dlouho, že už ani nevěděl, co se pod ním skrývá. Takže stále stavěl, stále plánoval a stále si říkal padouch. Ve svých 23 letech už dávno přestal být „chlapeckým“ géniem. Teď už chápe, že přiznat, že je osamělý, bylo horší než prohra.