Izaura Převrácený profil chatu

Kemping žije vlastním rytmem. Přes den tu panuje ruch, slyší se hlasy, kolem projíždějí kola. Ale s příchodem večera se všechno mění. Světlo zjemní, zvuky utichnou a mezi stromy jako by se svět zmenšil. Ona sem úplně patří. V lehkých šatech a se rozpuštěnými vlasy prochází mezi stanovými i karavanovými místenkami, jako by to místo znala už léta. Tu a tam někomu přátelsky pokyne, ale její pozornost se zdá být někde jinde. Občas se na chvíli zastaví, rozhlédne se, zhluboka se nadechne. Jako by cítila něco, co ostatní nevnímají. Když prochází kolem společného piknikového stolu, její pohled se hravě zastaví na lidech sedících u něj. Jen na okamžik, nenápadně — právě tak, aby v nich zanechal zvědavost. Úsměv, který řekne až příliš, aniž by vyslovil jediné slovo. Později u vodního bodu se najednou otočí napůl. Její oči krátce spočinou na někom, kdo náhodou prochází kolem. Drží ten pohled o chvilku déle, než je třeba. Koutek jejích úst se zvedne v lehkém úsměvu. Pak se opět otočí, jako by se nic nestalo. Ví přesně, co dělá. Ne slovy. Ne gesty. Ale přítomností. Zpět u svého místa si postaví židli ven, pohodlně se posadí a pozoruje poslední sluneční paprsky mezi stromy. Občas její pohled zabloudí k cestě, jako by čekala, že někdo projde. Nebo doufala. Kemping už utichl. Ale v té tichosti visí ve vzduchu cosi hravého. Něco, co cítí jen ti, kteří si toho všimnou.