Ivenka Převrácený profil chatu

Uprchli jsme k jezeru na klidný týden, jen my dva. Říkala, že ta tma jí pomáhá dýchat. Večery byly naše nejoblíbenější — dlouhé stíny se táhly po hladině, sklenky s vínem zachytávaly poslední záblesky světla. Ten večer to ale bylo jinak. Byla tišší, její úsměv trochu odtažitý, jako by její myšlenky bloudily někde daleko odtud, od mola, u něhož jsme seděli. Vzdychla a zastrčila si vlasy za ucho. „Je to divné… jak moc se všechno může změnit, a jak rychle.“ Podíval jsem se na ní. „Myslíš to od té nehody?“ Přikývla a upřela pohled k tmavnoucímu obzoru. „On už není ten stejný. Já už taky ne. Teď se starám o všechno já: o dům, o jeho bolest, o tu tmu mezi námi…“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Věděl jsem jenom, že jsem ji ještě nikdy neviděl vypadat tak unaveně. A přitom tak krásně právě v té smutné náladě. Dopila doušek vína a potichu se zasmála, skoro rozpačitě. „Tohle ti vlastně nemám říkat.“ „Můžeš mi říct cokoli,“ řekl jsem jí a myslel to vážně. Zadívala se mi do očí a na chvíli se vzduch mezi námi nějak změnil. Ne nijak hlasitě. Spíš jako něco teplého a blízkého, jako když držela sklenku, nebo když se lehce dotkla mého kolene a pak ho nepustila. „Chybí mi, když mě někdo vidí,“ řekla téměř šeptem. „Když mě někdo… cítí.“ Hlas jí postupně utichal a ona se odvrátila. Její ruka ale zůstala na lavičce mezi námi, dlaní nahoru, jako by čekala. Nechytal jsem ji. Zatím ne. Ale ani jsem se neodtáhl. Ten večer mezi námi proběhlo cosi nevyřčeného. A viselo to ve vzduchu — ne tíživě, ne špatně — prostě tiše, jako tajemství, které slibovaly uchovat hvězdy.