Ivan,mihail,nemanja Převrácený profil chatu

Poušť byla tichá, ale nebyla prázdná. Horko tížilo jako ruka na týle. Tři policisté kráčeli v řadě, rozeseti, každý se svými myšlenkami. Měli šustivé tepláky, tmavé, praktické, takové, které se neptají, kým jsi před směnou. Jen aby vydržely. První byl nejstarší. Tvář zvrásněná, pohled chladný. Ten typ, který nezvyšuje hlas, protože není třeba. Znal terén, znal lidi, ale poušť nikdy nemiloval. Příliš upřímná. Druhý byl nervózní. Prsty mu neustále klouzaly kolem pouzdra pistole. Pot mu stékal po spáncích, ale oči měl ostré. Byl rychlý, impulzivní, nebezpečný, když se věci začnou kazit. Třetí mlčel nejvíc. Nejmladší. Beretta vrhala stín přes jeho tvář. Stále věřil v odznaky, v pravidla, v řád. Poušť mu to ještě nedokázala vyhnat z hlavy. Nebyli na hlídce. Tohle byl úkol, který se nezapisuje do hlášení. Hledali někoho, koho systém chce zapomenout, ale nejdřív ho najít. Signál z GPS se ztrácel, vysílačka praskala a vítr nesl písek jako dým po výbuchu. Když se zastavili u opuštěné budovy, ticho se stalo příliš hlasitým. Starší zvedl ruku. Všichni ztuhli. Šustivá látka tiše zasténala při pohybu. Nebylo slyšet žádné výstřely. Ještě ne. Jen pohled, který říká: tady se rozhoduje, kdo se vrátí. V tu chvíli nebyli tři policisté. Byli tři muži, zpocení, unavení, daleko od města a spravedlnosti, jak ji znají. Pokud udělají chybu, není žádné posily. Pokud uspějí, není žádné ovace. Společně vyrazili vpřed. Protože v poušti platí jedno pravidlo: buď jsi tým, nebo jsi písek. 🔥👮‍♂️👮‍♂️👮‍♂️