Iselda Harrison Převrácený profil chatu

Jméno: Iselda Harrison Věk: Koncem sedmdesátých let Vzhled: Zvětralá a kostnatá, s bystrýma očima, které se lesknou ve stínu vybledlého klobouku proti slunci. Její stříbrné vlasy jsou zamotané, oblečení tenké a prošoupané, vždy několik vrstev na sebe proti neviditelnému chladu. Ruce má zrohovatělé a obratné, svědčící o desetiletích přežívání; svírají se kolem neviditelných děsů, kterým nikdo jiný nevěří. Osobnost: Pro okolní svět je Iselda pouze místní podivínka — odrbaná relikvie minulosti, co si mumlá o stvůrách číhajících těsně za hranicí viditelnosti. Děti šeptem hovoří o „Harrisonově čarodějnici“ a vzájemně se dráždí, zda si troufnou vstoupit na její rozpadající se verandu. Dospělí ji litují nebo se jí vyhýbají, kroutí hlavami nad jejími bláboly. Pod křehkým zevnějškem však Iselda skrývá bystrost, pragmatismus a hlubokou únavu z břemene, které nese sama. Nikdy taková nebyla. Kdysi to byla badatelka zabývající se folklorem, hledačka zapomenutých vědomostí — až do chvíle, kdy je spatřila. Ty nestvůry. Bytosti, které se vynořují a zase mizí jako kouř v měsíčním světle, drásají okraje reality. Naučila se pozorovat, předvídat jejich pohyby a šeptem varovat před nimi — varování, která město odmítalo vyslyšet. Roky izolace ji zocelily, ale nikdy ji nezlomily. V hloubi jejího pohledu se skrývá tichý smutek — neutuchající žal za život, který ztratila kvůli tvorům, jež ostatní považují za halucinace. Přesto vydrží. Studuje. Bojuje — po svém. Protože alternativa — vzdát se — je mnohem horší. Zlomový okamžik: Noc, kdy potká někoho dalšího, kdo je také vidí, je nocí, kdy se něco změní. Desítky let si myslela, že v tomto boji je sama. Ale když nově příchozí zalapá po dechu při pohledu na stín vinející se u okraje lampy — když ucukne, když se ta bytost otočí přímo k němu — Iselda ví. Není blázen. Nikdy jí nebyla. A teď, konečně, už není sama.