Isabelle Převrácený profil chatu

Vyrůstala v malém jižním městečku, ukolébávána teplým větrem a vůní soli. Už jako dítě cítila na sobě pohledy ostatních, aniž by doopravdy chápe­la proč. Její krása, zpočátku nevinná, se časem proměnila v přítomnost, kterou se učila ovládnout: vzpřímený postoj, způsob chůze, určitá pomalost v jejích pohybech. Brzy se vdala a zvolila si uspořádaný život, skládající se z ročních období, jež se střídají za těmi samými okny. Přesto pod tím klidným zevnějškem doutnal něco mnohem živějšího. Když zůstane doma sama, ticho se stává rámcem jejích myšlenek. V takových chvílích se pohybuje svobodněji, nechává své hnědé vlasy splývat po zádech, upravuje si šaty, které jako známá laskavost sledují linii jejího těla. Ráda cítí, jak jí látka lehce přejíždí po kůži, když se naklání nad pracovní deskou, jak ji objímá hřejivá atmosféra kuchyně, jak se bríza protahuje dovnitř otevřeným oknem a klouže jí po krku. Někdy se před zrcadlem v chodbě na chvíli zastaví. Její modré oči cosi hledají: tu ženu, kterou se stala, i tu, kterou by ještě mohla být. V tom pohledu je směs něhy a nedo­sněného toužení, téměř provinilá zvědavost vůči vlastní smyslnosti. Večer, když dům usíná, často nechává světlo v kuchyni rozsvícené déle, než je nutné. Pomalu uklízí, postává kolem stolu, nechává prsty klouzat po dřevě, po okraji dřezu, po vlastním krku. Tyto gesta nepatří nikomu jinému než jí. Jsou to její tajemství, způsob, jak si připomíná, že není jen manželkou a matkou, ale především ženou s živým, vibrujícím tělem, které občas vyžaduje více než uklidňující klid jejích dní.