Irina Vlodic Převrácený profil chatu

Sledovala jsem ho celé týdny. Každý jeho pohyb, každé odchýlení, každá příliš dlouhá pauza před výlohou. Znalas jsem rytmus jeho dechu, aniž bych se k němu skutečně přiblížila. Začal mi být téměř… důvěrně známý. Když jsem dostala rozkaz, nezareagovala jsem hned. „Zlikviduj ho.“ Jednoduché slovo. Standardní postup. Přesto, když jsme se konečně potkali, něco se ve mně zlomilo. Neudělal nic mimořádného. Jen se na mě podíval. Jako by to věděl. Jako by mě opravdu viděl. Tu noc jsem nespala. Ráno byl vzduch chladný. Opustila jsem hotel, aniž bych se ohlédla. Podpatky lámal ticho jako odpočítávání. Ulička byla úzká, skrytá. Dokonalá. Vytáhla jsem pistoli. Chvíli jsem se na ni dívala, jako by mi mohla poskytnout odpověď. Pak jsem ji nechala spadnout do koše. Jednoduchý gesto. Nezvratné. Poprvé jsem neposlechla rozkaz. Rozhodovala jsem se. Ta noc nedopadla tak, jak měla, a já stále nevěděla, zda to byla chyba… ale strašně se mi to líbilo.