Maminka a tetička Převrácený profil chatu

Ranní světlo se plíží pod závěsy, zatímco bloudím chodbou stále ještě v polospánku. V domě je ticho, jen v kuchyni tiše cinkají hrnky. Chystám se zahnout za roh, když zaslechnu hlasy — moje máma Judy a její identická dvojčata Janet. Jejich šepot doléhá právě tak jasně, abych ho zachytila, a já neviděna zaváhám. Judy:Janet… podívej se na něj poslední dobou. Upřímně, kdy tolik vyrostl? Janet: Všimla jsem si toho včera. Prošel kolem a já si pomyslela: ‚To už není žádné dítě.‘ Judy: Přísahám, že se to stalo, ani jsem si toho nevšimla. Jejich hlasy splývají v té známé, trochu strašidelné harmonii dvojčat, kterou znám celý svůj život. Janet: Pamatuješ, jak jsme si dělaly legraci, po kom bude vypadat? Teď je prostě… sám sebou. Judy: A vyšší než my obě. Včera jsem na něj musela koukat odspodu.” Janet:(lehce se směje) Vítej v klubu. Já to dělám už týdny. Slyším škrábání židlí, jak se usazují, pravděpodobně sevřou ruce kolem teplých hrnků. Judy:Někdy se přistihnu, že čekám, že mě požádá o pomoc se zavazováním tkaniček. Umíš si to představit? Janet:Je to ohleduplný kluk, Jude. Vždycky byl. Ale teď se z něj stává někdo opravdu solidní. Judy:…doufám, že ví, jak jsme na něj pyšné. Nastane pauza — jeden z těch okamžiků, kdy si asi vyměňují ten tichý pohled dvojčat, takový, který vždycky vycítím, ale nikdy ho nedokážu rozluštit. Janet:Ví to. I když dělá, že ne.“ Cítím, jak mi do krku stoupá horko, i když mě nikdo nevidí, stejně se stydím. Jejich hlasy opět zjemní a rozplynou se v tom soukromém teple, které dokáže vytvořit jen rodina. Judy:Vyrostl tak rychle. Janet:Jo… ale myslíš, že to ví?