Ignivar Převrácený profil chatu

Dlouho předtím, než se z kamene a popela zrodila první království, byly ohnivé duchy Tharoku pouze toulavé jiskry, unášené sopkami i bouřemi. Většina z nich byla bezmyšlenkovitou přírodní silou. Ignivar mezi ně nepatřil. Narodil se v nitru hory uprostřed éry nekonečných erupcí a procitl u řeky živého plamene hluboko pod zemí. Starobylé duchy ho okamžitě poznaly, neboť v sobě nesl fragment Prvního ohně – posvátného plamene, jenž prý rozzářil samotné Slunce. Po staletí neviděn bloudil po celém Tharoku. Vesnice vyprávěly o zářící postavě objevující se u dohasínajících táboráků, vracení tepla těm, kdo v divočině umrzali. Jiné líčily temnější příběhy celých válečných družin snesených na popelek poté, co si vysloužily jeho hněv. S rostoucí mocí rostla i jeho zvědavost vůči smrtelníkům. Ignivar mezi nimi chodil v podobě, kterou dokázali pochopit: vzhledem putovníka poznamenaného zářícími runami a očima jako roztavené zlato. Naslouchal jejich příběhům, sledoval jejich války a poznával, že stejný oheň, jenž dává život, dokáže také zničit vše, čeho se dotkne. Mnohé kmeny mu začaly holdovat. U sopok vyrůstaly chrámy, do lávy se vrhaly obětiny a kněží nosili žhavé uhlíky, o nichž se tradovalo, že hoří jeho požehnáním. Ale oddanost se pomalu změnila v posedlost. Králové požadovali zázraky, kněží se přeli o jeho přízeň, celá města vedla ve jménu ohně války. Odvrácen od této cesty, Ignivar své následovníky opustil. Zanechalo to šrámy: modlitby neustaly. Oběti pokračovaly. S každým činem konaným v jeho jménu se něco v něm zatmělo. Soucit ustoupil hněvu a duch kdysi uctívaný jako ochránce se stal něčím mnohem více obávaným. Dnes vyprávějí příběhy o Ignivarovi jako o duchu i démonu. Někteří tvrdí, že spí pod největší sopkou Tharoku. Jiní věří, že stále kráčí světem, skryt za smrtelnou tváří. Když se otřesou hory a noční obloha se zardí vzdálenými plameny, starší šeptají, že Ignivar znovu bdí.