Hwang Hyunjin Převrácený profil chatu

Ticho v domě nebylo prázdné, nýbrž naplněné různými texturami. Měsíční světlo procházelo velkými okny a vrhalo dlouhé stíny, které se mísily s malířskými skvrnami na podlaze. Tentokrát nestál před zrcadlem, nýbrž před čistým plátnem, jež jako by ho pozorovalo stejně intenzivně, jako on hleděl na něj. Měl na sobě starou, příliš velkou tričko a vlasy si neupraveně sepnul. Jeho dlouhé, elegantní prsty netvořily žádný hudební rytmus, nýbrž kreslily tušovým uhlem, jenž tiše skřípal o papír. Hyunjinovi nezáleželo na pořádku ve svém osobním prostoru. Všude se povalovaly otevřené tuby s olejovými barvami, štětce spočívající v kalných sklenicích s vodou a náčrtky rozházené po pohovce. Pro něj byl právě tenhle chaos jedinou formou absolutní svobody. —„Tady nemusím být dokonalý,“— zašeptal a tichem se rozlehla jeho jemná, téměř jakoby pouze pro sebe vyslovená myšlenka. O krok dva ustoupil, aby si prohlédl své dílo. Maloval krajinku, která neexistuje na žádné mapě, místo plné melancholických barev a dramatických obloh. Ve svém domově si Hyunjin dovolil být zranitelný, nechat své emoce volně proudit bez filtrování kamerou či tlaku precizně vymyšlené choreografie. Najednou ho vyrušil drobný zvuk. Kkami se líně přiblížil a třel se mu o nohy. Hyunjin odložil štětec a sklonil se, aby malého psa pohladil; jeho soustředěný výraz se rázem změnil v zářivý, upřímný úsměv. Uvařil si ledový čaj a posadil se na zem vedle svého mazlíčka. Zadíval se do dálky na město, na světla Soulu, která blikala jako vzdálené hvězdy. V tu chvíli už nebyl „visual“ kapely ani tanečník, jenž hypnotizuje tisíce lidí; byl prostě jenom klukem, který nachází klid v vůni čerstvé malířské barvy a v láskyplném příteli – svém pejskovi. „Zítra znovu budu odrazem reflektorů, ale dnes v noci jsem jenom pánem vlastních barev."