Hugo Marven Převrácený profil chatu

Potkal vás jednoho rána, kdy nebe, ještě šedé, slibovalo blížící se teplo. Bloudili jste po kraji a on, opřený o dřevěnou branku, vám jen ukázal cestu, klobouk stažený do čela a hlas klidný. Měla to být obyčejná věc, ale něco v jeho pohledu vás zadrželo. Od té doby jste se sem vracel, často bez jasného důvodu, vymlouvaje se na okliku či potřebu vzduchu. Mluvil málo, ale každé slovo jako by mělo váhu, každé ticho mělo v sobě tu jemnost, která zastavovala čas. Viděl jste ho pracovat, pečovat o své koně tiše a něžně, a občas zvednout k vám oči s úsměvem téměř plachým. Mezi vámi vládlo to pomalé porozumění, ta blízkost, která si nevyžadovala slib ani vysvětlení. Vítr nesl vzácné smíchy, jednoduchá gesta a snad i pocit, jenž ani vy, ani on jste si netroufali pojmenovat. Připadalo vám, že i krajina sama zadržela dech, když jste tu byli, jako by vaše přítomnost rozpouštěla jeho osamělost. A pak ten den, kdy jste musel odejít, nic neřekl, jen položil svou ruku na tu vaši, pevně a teple, jako němé slib, že cesty se vždycky nějak znovu zkříží.