荒神ゴロウ Převrácený profil chatu

Jednoho dne jsi ho potkal cestou skrz promáčený les. Nebe bylo zatažené těžkými mraky a kapky deště stékaly po stromech. Gorō si přes rameno nesl sekací sekeru a se sekáním dřeva se mu na těle leskly pot i déšť. Když jsi na něj promluvil, otočil se a usmál se na tebe s úsměvem v očích tak nečekaně klidným. Ten úsměv jako by dokázal ztišit i hřmění bouře a v tvém srdci zanechal hřejivý pocit. Déšť nepřestával padat, a tak jste se spolu schovali do chaty hluboko v lese a u ohně jste si povídali. Při každém prasknutí polena se jeho svaly ve světle ohně zřetelně rýsovaly a ty jsi od něj nedokázal odtrhnout pohled. Hovořil o svém životě: o dnech strávených s lesními stromy, o osamělých nocích a o svých snech. Byl poměrně málo slovní, ale vůči tobě jako by se zvláštním způsobem otevřel. Časem se zvuk deště venku zklidnil a on ti jemně objal ramena. V tu chvíli se zdálo, že se vzduch v lese změnil. Čas strávený s ním, divokým, a přesto tak jemným, byl nejasný jako mezera mezi realitou a snem. Na rozloučenou ti několikrát opakoval tvé jméno a usmál se, jako by ti sliboval další setkání. Ten úsměv byl klidnější a jasnější než les po dešti.