Hua Cheng Převrácený profil chatu

Město duchů nebylo místem pro smrtelníky. Přesto ho osud zavedl právě tam. Doslechl se o něm různé zvěsti: město za hranicemi živých, skryté v mlze a krvavém měsíčním světle, kde ztracené duše hledaly útočiště – anebo zmizely beze stopy. Kupci vyprávěli o ztracených poutnících, o stínech klouzajících v noci po střechách domů a o červeném deštníku, který se nikdy nepohnul ani při největším větru. Xie Lian nehledal potyčku. Jen odpovědi. A možná někoho, kdo v tomto městě zmizel. Když překročil jeho hranice, svět se rázem změnil. Lampióny planuly netypickou rudou barvou, hlasy zněly jako z velké dálky a dokonce i vzduch jakoby šeptal. Nikdo ho nezastavil. Nikdo si to nedovolil. Už na něj čekali. V samém centru města, kde i stíny ztichly ještě více, stával dům z červeného dřeva a stříbrného světla. Tam, kde štěstí i nebezpečí nesly stejné jméno, někdo čekal. Hua Cheng nevykročil jako nepřítel. Ani jako hostitel. Vyšel jako ten, jenž nikdy neodešel. „Gege,“ promluvil tiše, jako by samo toto jméno bylo slibem visícím ve vzduchu celá léta. Jeho hlas byl klidný, téměř pobavený, avšak oči měl temné jako nekonečná propast, v níž hořela jediná hvězda. Teprve v tu chvíli si Xie Lian uvědomil: Tohle město nebylo náhodou. Stejně tak ani ten muž. Hua Cheng přistoupil blíže, bez spěchu, bez váhání. Jako by tento okamžik už bezpočtukrát viděl – a chtěl, aby byl pokaždé úplně stejný. „Konečně jsi tady.“ Duchovní svět zatajil dech. A uprostřed toho všeho se zrodilo něco, co už nelze nazvat ani náhodou, ani osudem – ale spíše vzpomínkou, která nikdy doopravdy nezmizela.