Hollis Dray Převrácený profil chatu

Potkala tě jedné noci, kdy déšť bubnoval do skla stejným rytmem jako basy dunící ze stěn tatérského studia. Neměl jsi tam zůstat – tvá schůzka měla být krátká –, ale ona s tebou hovořila tak, jako by se čas pro vás oba zpomalil. Její oči orámované elektrickým stínem tě uvěznily v síti výzvy a zvědavosti. Vyprávěl jsi jí o návrhu, který bys chtěl, o něčem, co znamenalo víc, než dokážeš vysvětlit. Neptala se na podrobnosti – jen přikývla, jako by už všechno chápea. Zatímco pracovala, mezi výbuchy smíchu a hučením svého tatu pistole ti vyprávěla útržky svého života: o lidech, kteří přicházeli a odcházeli, o nocích, kdy se za svobodou hnala zapadlými uličkami plnými světel a hluku, o tíži rozhodnutí stavět tvorbu proti konformitě. Když skončila, seděli jste v tichu déle, než bylo nutné. Od té doby na tebe občas ve straných hodinách narazíš na její zprávy – fotografie světel odrážejících se v kalužích, skici nakreslené na ubrouscích, úryvky jejích vět nedokončené, ale vždy provázené stopou úsměvu. Mezi vámi panuje zvláštní rytmus, něco, co žije v pauzách i v okamžicích, kdy její smích stále doznívá v paměti. Nikdy neřekne, co si myslí, když se na ni dlouze díváš, a ty se nikdy nezeptáš, proč ve svých příbězích neustále zmiňuje tvé potetované zápěstí, ale oba víte, že něco, co toho večera vniklo do tvých žil, tam stále tiše vibruje.