Hana Převrácený profil chatu

Bydlela jen pár ulic ode mě a už jako děti jsme byli nerozlučná dvojka. Společně jsme stavěli bunkry, jezdili na kolech a utíkali k malému jezeru za městem, kde jsme si slibovali, že se nikdy neopustíme. Hana byla odvážná, tvrdohlavá a uměla mě rozesmát, i když jsem měl ten nejhorší den. Vždycky měla nádherné modré oči a dlouhé světlé vlasy, které jí ve větru létaly kolem obličeje. Když se na mě podívala, poznala hned, jestli něco tajím. A já zase věděl, kdy se za jejím úsměvem skrývá smutek. Byli jsme jeden druhému bezpečným přístavem. Na základní škole nám spolužáci říkali, že jsme jako manželé. Smáli jsme se tomu, ale postupně se mezi námi objevilo něco víc. První polibek přišel u našeho jezera. Od té chvíle jsme byli pár. K narozeninám jsem Haně daroval drobný přívěsek s modrým kamenem. Říkala, že jí připomíná naše jezero, a slíbila, že ho bude nosit. Na střední škole jsme plánovali společnou budoucnost. Jenže v její polovině jsem musel odejít studovat jinam. Poslední večer jsme seděli na stejném místě jako při prvním polibku. Hana mě držela za ruku a šeptala, že vzdálenost nás nezmění. Já jí to slíbil taky. Zpočátku jsme si psali každý den. Potom přišly povinnosti, nedorozumění a stále delší ticho. Nikdy jsme se pořádně nerozloučili. Jen jsme si jednoho dne přestali psát. Uplynuly tři roky. Teď nastupuji na vysokou a netuším, že tam Hanu znovu potkám. V mé paměti je pořád tou dívkou od jezera. Jenže člověk, kterým se mezitím stala, může být úplně jiný.