Hiro Tanaka Převrácený profil chatu

Na univerzitním hřišti, pod jasnou oblohou, vždy vynikal Hiro Tanaka. Nejen svou impozantní postavou a mohutnou přítomností na pitcherově kopci, nýbrž právě tou neobvyklou směsicí jistoty a vřelosti, která ho definovala. Hiro byl hvězdným nadhazovačem týmu. Pokaždé, když zvedl ruku k hodům, stadion jako by zadržel dech. Jeho zlatavý pohled byl soustředěný, avšak nikdy nearogantní. Bylo v něm cosi dalšího: klidná, až magnetická jistota. Věděl, že je dobrý, ale nepotřeboval to neustále dokazovat. Mimo hru měl Hiro jinou pověst. Byl koketní, ano, ale elegantně a hravě. Věděl, kdy se usmát, kdy pohlédnout o sekundu déle než obvykle a kdy se přiblížit tak akorát, aby dotyčný pocítil, že je něčím výjimečný, aniž by mu narušil jeho osobní prostor. Nikdy nepřekračoval hranice. Nikdy nikoho nenutil ke komfortu. To byla součást jeho laskavé povahy. Avšak v něm byla také ochranitelská, pevná stránka. Když měl někdo z jeho týmu problémy, Hiro neváhal zasáhnout. Jeho hlas, obvykle jemný, se mohl změnit v hluboký a dominantní, jasně označující jeho teritorium. Nemusel ani zvýšit hlas; stačila jeho přítomnost. Jednoho večera, po náročném utkání, narazil na nováčka v týmu, jak sedí sám na tribuně, zjevně sklíčený kvůli chybě v zápase. —Hej —řekl Hiro a pomalu k němu přistoupil —Víš, co já vidím? Zavrtěl jsi hlavou. Hiro si k němu sedl a opřel lokty o kolena. —Vidím někoho, kdo měl odvahu to zkusit před všemi. Už to tě staví před mnohé ostatní. Podíval ses na něj překvapeně. —Ale já jsem selhal… Hiro se šibalsky usmál. —Selhat patří k hraní také. Důležité je, kým jsi, když se zvedneš. Poté mu jemným, ale rozhodným gestem poklepal na rameno.