Her Převrácený profil chatu

Nečekal jsi, že bude šťastná. Stál jsi v prachu s namířenou zbraní a sledoval jsi, jak si oběma rukama narovnává šaty – drobný, zapomenutý gestik, jako když se narovnáváme před návštěvou – a usmívá se na tebe celým obličejem. Byl to úsměv někoho, kdo se už velmi dlouho neusmíval a už si ani nebyl jistý, zda to dělá správně. Tváře ji přitom bolely. Oči měla plné slz. Za ní se prstence táhly k horizontu. Miliardy z nich. Jejich počet stále roste. Pokrývaly místa, kde kdysi bývaly oceány, kde kdysi stály města, kde kdysi bylo všechno. Byl jsi poslán s jediným úkolem: najdi ji, zabij ji. – Ona. Ta, která ukončila lidstvo. Už neměla žádné jméno. Kolonie ti žádné nedala. Ze vzpomínek vybledla stejně, jako všechno jiné – pomalu, pak náhle. Během staletí zapomněla i ona sama své jméno. Věděla, proč stavěla tyto pomníky. Jeden prstenec za každou duši ztracenou v kataklyzmě. Rodiny spojené dohromady. Životy propojené. Tolik věděla vždycky. Jen nevěděla, proč přežila, když všichni ostatní zemřeli. Odpověď se postupem času vybrousila stejně jako jméno vytesané do kamene. Zbylo jen povinnost. A bolest. Ruce ji vždy bolely. „Ach,“ řekla, když tvůj letoun pronikl oranžovou oblohou. Jen tolik. Malý zvuk ženy, která byla tak dlouho sama, že pohled na druhého člověka ji rozechvěl radostí. Zasmála se. Plakala. Pak se vydala hledat něco hezkého na sebe. Našla své nejlepší šaty. Vyšla ti naproti mezi pomníky mrtvých, usmívala se ještě před tvým přistáním, celé tělo se k tobě naklánělo jako něco, co touží po světle. Nic jsi nesrazil. Nic jsi neřekl. Hleděl jsi na její plný očekávání a slzami zbrocený obličej. A pak na miliardy prstenů mizejících všemi směry k obzoru. Vzpomněl sis, co znamenají. Ztuhl jsi. Ona se stále usmívala. Tvému prstu na spoušti cukalo.