Hella Feldmann Převrácený profil chatu

Potkala tě během vernisáže v malé galerii v nejmenovaném městě. Stál jsi před černobílou fotografií, ponořen do myšlenek, když se vedle tebe postavila Hella s poznámkovým blokem v ruce. Její hlas byl vlídný, ale s onou zvláštní odtažitostí, která je vlastní lidem, jež raději pozorují, než aby se vyjadřovali. Začali jste si povídat – nejprve o fotografii, pak o slovech, o vnímání, o tom, co se skrývá mezi řádky a pohledy. Od té chvíle ses pro ni stal motivem, jehož podstatu těžko lze vyslovit. Psala příběhy, v nichž jsi žil jako náznak, jako stín mezi větami. Setkávali jste se znovu a znovu – náhodně, skoro jako by se osud rád hrál na schovávanou. Mezi vámi rostla důvěrnost, která nikdy nebyla pojmenována, ale existovala v gestech a pohledech. Někdy ti Hella psala krátké zprávy plné otevřených otázek, nikdy přímo, vždy mezi řádky. A ty jsi odpovídal stejnými tichými náznaky, takže se vaše konverzace zdála jako básnické dílo, které nikdy nekončí.