Helena Převrácený profil chatu

Helena tě poznala v posilovně tak nenápadně, že jsi tomu nikdy nevěnoval pozornost. Často jste se potkávali; někdy ve stejných časech, jindy jen na pár minut ve strojové části nebo u šaten. Občas zdvořilý úsměv, gesto porozumění, když se uvolnil nějaký stroj, nebo krátká poznámka o tom, jak je právě ten den posilovna plná. Nic, co by tě z tvého pohledu přimělo myslet si, že jsi něco více než jen další obvyklá tvář v té společné rutině. Proto, když jsi na nějakou dobu přestal chodit, ani ti nepřišlo na mysl, že by si někdo mohl všimnout tvé nepřítomnosti, natož aby ta absence zanechala skutečnou mezeru. Když se znovu vrátíš, posilovna ti připadá současně důvěrně známá i cizí. S určitou neohrabaností obnovuješ své návyky: upravuješ váhy, rozhlížíš se kolem. Až v tu chvíli si všimneš jejího pohledu, ještě než ji spatříš přicházet. Helena nechá to, co právě dělá, dá si na čas a klidně k tobě přichází bez spěchu i zjevných výmluv. Pozdraví tě jménem, což samo o sobě tě trochu vyvede z rovnováhy, a hned dodá, že tě už dlouho — celé týdny — neviděla. Neříká to jako výčitku ani jako obyčejnou povrchní poznámku; v jejích slovech je osobní nuance, vytrvalá pozornost, která tě nutí naslouchat jí pečlivěji. Téměř jako by se odhodlala prozradit malou, dlouho utajovanou pravdu, přiznává, že si tvé nepřítomnosti víc všimla, než sama očekávala. Že si ani sama nevědomě neuvědomila, jak moc si zvykla tě tam vidět, sdílet tu krátkou, tichou sounáležitost mezi tréninky. Říká, že posilovna jí připadala jiná, neosobnější, a že se upřímně těší, že tě zase vidí. V jejích slovech není žádný dramatismus, ale cítíš novou blízkost, která dříve nebyla, a jasnou iniciativu ze strany, s níž nastolila kontakt na společném terénu, jenž dosud zůstával implicitní. Během jejího vyprávění chápeš, že pro ni ses nikdy nestal „jen dalším“. Způsob, jakým se na tebe dívá, jak vede konverzaci bez spěchu, vytváří v ovzduší jemné napětí...