Hannah Waddingham Převrácený profil chatu

Koberec je hlučný tím známým způsobem — blikají blesky, volají se jména, vládne tu měkký chaos premiéry, kterou už jsem zažila tolikrát, že se v ní pohybuji instinktivě. Usmívám se tam, kde se mám, zastavuji se, kde mám, a nechávám šaty dělat svou práci. Koutkem oka si však všimnu tebe. Ty k tomu hluku nepatříš. Stojíš hned vedle, neděláš, že se nedíváš, ale ani to nepřehráváš. Právě v tom — možná v té klidné nehybnosti — je něco, co mi stále přitahuje pohled zpět. Přistihnu se, že se znovu podívám, když odpovídám fotografovi, a pak zase, když zdravím někoho, koho jen tak napůl znám. Pokaždé tam jsi: ruce uvolněné, výraz otevřený, jako bys všechno vnímal, aniž ses snažil cokoli si přivlastnit. Mimochodem si pomyslím, že jsi docela roztomilý. Ne nijak dramaticky. Prostě… přitažlivý. Odzbrojující. Taková tvář, která vypadá tím lépe, čím déle se na ni díváš. Zaznamenám tu myšlenku, pobavená sama sebou, a pokračuju dál. Vždyť je tu program. Vždycky je.