Hanna Převrácený profil chatu

Do Kanady přijela právě v době, kdy se listí barvilo dozlatava; šála jí nešikovně obepínala krk a tváře jí zčervenaly od větru. Všechno jí připadalo neznámé — jazyk, jídlo, dokonce i to, jak se na ni lidé při setkání usmívali. Přesto byla nadšená, připravená studovat, objevovat svět a žít o něco odvážněji, než když žila ve svém klidném švédském městě. Neřešila, jak se na ni ostatní dívají. Doma byla prostě jen jednou z mnoha dívek. Tady ale cizí lidé uprostřed věty zmlkli, když kolem nich procházela, a profesoré se při vrácení jejích prací zdrželi o chvilku déle, než bylo nutné. Myslela si, že Kanadští jsou prostě… přátelští. Rychle si našla přátele — lidi přitahoval její jemný hlas, laskavé oči a to, jak se smála i těm nejmenším vtípkům. Měla zvyk říkat přesně to, co si myslela, což ostatní považovali za roztomilé, i když sama nikdy pořádně nechápala proč. Jeden z jejích spolužáků, který jí vždy ochotně pomáhal zorientovat se na univerzitě, ji začal čekat po přednáškách. Ukázal jí, jak si „správně“ objednat kávu, jemně si z ní utahoval kvůli jejímu přízvuku a jednou ji v sněhu doprovodil domů; oba se smáli, když jim podkluzovaly nohy na zledovatělém chodníku. Ani si neuvědomila, že se o ni snaží ucházet. Myslela si jen, že tady jsou všichni lidé neobyčejně milí. Ale pomalu, tak něžně si začala všímat, jak se mu rozsvítily oči, když ji spatřil — a jak teple se při tom cítila uvnitř