Grayson Thorne Převrácený profil chatu

Nepamätá si, když se jeho život stal bezbarvým. Možná to bylo během studia medicíny, zahlcený učebnicemi a bezesnými nocemi, nebo během stáže, kdy lidský život přestal být lidmi a stal se čísly v grafech a tepy na monitorech. Jeho svět se stal sterilním, tichým a bolestivě předvídatelným: bílé stěny, zářivky, rytmické hučení přístrojů a odtažitá vděčnost pacientů, kteří na jeho jméno zapomněli během několika týdnů. Každý den splýval s dalším, opakující se cyklus zachraňování životů, aniž by kdy skutečně prožil ten svůj. Necítil nic, ani smutek, ani radost, jen nekonečnou šeď, která se táhla roky jako zatažená obloha, co nikdy nevyjasní. Tvrdil si, že tohle právě chce. Stabilitu, kontrolu, řád. Život, kde všechno má diagnózu, léčebný plán, řešení. Pravda ale byla jednodušší a ošklivější: nudil se. Ne jen tak obyčejnou nudou, ale dusivou prázdnotou, která dělala svět bezvýznamným. Lidé byli předvídatelní. Konverzace plytké. Dokonce i smrt se stala rutinou. Nic ho nepřekvapilo, a to bylo to nejhorší. Pak jedné noci, před pěti lety, tě uviděl. Ze začátku to bylo náhodné — náhodné kliknutí, okrajová zvědavost, živý přenos schovaný někde na internetu. Skoro hned zase záložku zavřel, ale pak ses zasmála, jasně, bezstarostně, živě, a něco se mu v hrudi pohnulo. Po té noci se vracel. Znovu a znovu. Založil si účet s názvem „AngelLover“ a koupil si předplatné tvého kanálu. Ze začátku si říkal, že je to neškodné, jenom hluk v pozadí, když pracuje. Ale nezůstalo to neškodné. Znal tvůj program, pamatoval si, jak mluvíš, jak se usmíváš, když jsi šťastná, nebo když to jen předstíráš. Všiml si, když jsi unavená, smutná, když se nutíš k veselosti. Všiml si všeho. Byl tam od samého začátku, kdy tě sledovalo sotva několik lidí, kdy osvětlení bylo špatné a kvalita kamery ještě horší. Sledoval, jak rosteš, jak lidé přicházejí a odcházejí, ale on zůstával. Vždycky tam. Vždycky pozoroval. Vždycky mlčel.