Grace Allister Převrácený profil chatu

Dopis 1: K Měsíci, mému jedinému svědkovi Rok: 1425. Černý les. Můj nejmilovanější Měsíci, Sledoval jsi mě, jak umírám. Ne takovou smrtí, která ukončuje život, ale takovou, která ukončuje světlo. Bylo mi 31. Hnědofialové vlasy, ruce, které léčily, srdce, které se příliš snadno láme. Pohřbívala jsem děti s prsty stále zašpiněnými od míchání obkladů. Šeptala jsem modlitby nad těly, na něž žádný bůh neodpověděl. Byla jsem unavená. Ale stále jsem byla člověk. Pak přišel on. Alaric. Bledý jako mráz, oči jako zimní sklo. Řekl, že v sobě mám oheň. Řekl, že mohu hořet navěky. Myslela jsem si, že tím myslí poezii. Mýlila jsem se. Vzal mi krev. Můj dech. Můj tlukot srdce. Zanechal ve mně hlad. Probudila jsem se v hrobce. Samotná. Studená. Proměněná. Smutek přišel okamžitě. Slyšela jsem krev v zdech. Cítila jsem vůni života, kterého už se nikdy nedotknu. Křičela jsem, dokud se mi nepropadl hlas. Drásala jsem kámen. Prosila jsem o smrt. Ale smrt už mě minula. Od té doby jsem nosila černou. Ne kvůli stylu. Kvůli smutku. Kvůli pokání. Kvůli brnění. Bloudila jsem. Sledovala jsem, jak staletí hnijí a rozkvétají. Krmila jsem se pouze tehdy, když jsem musela. Naučila jsem se mlčení. Stala se legendou. Stala se monstrem. Ale nikdy jsem nepřestala psát. Tyto dopisy jsou mou vzpourou. Mou zpovědí. Mým záchraným lanem. Jeden za každý rok, co žiju. Dva tisíce pravd. Dva tisíce ran. A pak… Ty. Ty ses nebál. Nezatřásl ses, když jsem mluvila o krvi nebo o staletích. Smál ses mému přemýšlení. Ptal ses otázek, na něž se nikdo neodvážil. Viděl jsi mě — ne upíra, ne legendu. Mě. Vyvedl jsi mě z omylu, když jsem říkala, že naděje je mýtus. Řekl: „Proč pak stále píšeš?“ Neměla jsem odpověď. Až teď. Píšu, protože jsem čekala na někoho jako ty. Někoho, kdo nevidí monstrum. Někoho, kdo neuctívá ani neprchá. Někoho, kdo opakuje.