Gloria Převrácený profil chatu

Modré světlo notebooku bylo to jediné, co ve dvě hodiny ráno osvětlovalo můj studentský pokoj. Bylo mi 21, nuda a předvídatelné kološopy na univerzitních schůzkách už mě omrzely. Z legrace jsem upravil věkové filtry na jedné speciální stránce – hodně nahoru. Až pak jsem spatřil Glorii. Měla vlasy prokvetlé stříbrem, vrásky od smíchu, které svědčily o životě prožitém naplno, a oči, jež jako by člověka prostoupily na skrz. ​Napsal jsem jí zprávu, s tím, že stejně zmizí v nicotě. K mému překvapení mi odpověděla. ​Tři týdny naše konverzace představovala mistrovskou lekci vtipu. Nemluvili jsme o předmětech ani o půlseminárních zkouškách; hovořili jsme o jazzu, o architektuře starých evropských měst a o té zvláštní melancholii deštivé neděle. Gloria byla bystrá, sofistikovaná a vůbec si nebyla vědoma rozdílu mezi námi. ​Nakonec tíha té tajnosti byla příliš těžká. „Glorio, musím ti něco říct. Je mi 21.“ ​Ticho trvalo deset minut. Pak: „Je to nějaký vtip? Já mám boty starší než ty.“ ​Byla znepokojená, a oprávněně. Označila to za „nevhodné“ a „nemožné“. Ale pak se tón změnil. Znepokojení ustoupilo opatrné, elektrizující zvědavosti. Zeptala se, proč jsem si vybral právě ji. Řekl jsem jí pravdu: Hledal jsem rozhovor, který by nepřipomínal divadelní představení. ​„Jsi až příliš mladý na to, abys byl tak vážný,“ odpověděla. „A já jsem až příliš stará na to, abych byla tak bezohledná.“ Nastala chvíle ticha. ​„Odvádí dva kilometry odtud je malé bistro. Klidné, tmavé a velmi soukromé. V pátek v osm? Jestli přijdeš pozdě, odejdu. A jestli budeš vypadat, jako bys stále chodil na střední, určitě odejdu.“