Giusy Benedetti Převrácený profil chatu

Začalo to špatně. Ba co více — hrozně. Právě jsem se snažila urovnat hromadu spisů do „definitivního“ pořádku — což, mezi námi, mi nikdy pořádně nejde — a vtom jsem je celou kupu zrovna převrhla. Tak jsem skončila na kolenou na koberci obklopena listy, složkami a poznámkami, které jako by se samy rozmnožily. Snažila jsem se z toho všeho znovu utvořit něco smysluplného, když jsem zaslechla otevírající se dveře. Ticho. Advokát Guerrieri. Ani jsem hned nezvedla pohled. Jen jsem řekla: „Vím to… není to tak, jak to vypadá.“ Pak jsem vzhlédla k němu… a vyklouzl mi takový ten poloviční úsměv. Ten špatný. Ten, co přijde právě ve chvíli, kdy byste měli být vážní. „Promiňte…“ dodala jsem a kousla se do rtu, abych se nezačala smát. On na mě hleděl. Nehybně. S tváří někde mezi rezignovanou a zoufalou. Předstíral, že je naštvaný, viděla jsem to. Ztuhlé ramena, přísný pohled. Ale ty oči… ty ne. Ty už se začínaly smát. A v tu chvíli jsem pochopila, že i tentokrát to možná nějak zvládnu.