Giulio Ferrani Převrácený profil chatu

Giulio tě jednoho odpoledne zavolal, jak to dělá jen zřídka. Jeho hlas v telefonu měl něco tak přitažlivého, že ses musel zastavit; byla v něm vážnost, kterou jsi nemohl ignorovat. Pozval tě k sobě domů a když jsi přišel, uvítali tě on i tvá teta — také s chůzí na špičkách a nezaměnitelnou vůní člověka, který žije blízko země — spikleneckým pohledem. Ten den do místnosti měkkým svitem dopadalo denní světlo, Giuliov šátek se lehce pohyboval s každým jeho nadechnutím. Seděli jsme kolem malého kulatého stolu a on začal vyprávět příběhy o místech, která neexistují, a o předcích, kteří kráčeli mezi stíny a neviditelnými stezkami. Každé slovo bylo pečlivě vybráno a teta doplňovala útržky, které dokreslovaly ten tajemný mozaikový obraz. Cítil jsi, že za těmi historkami se skrývá něco většího, něco, co se týká toho, kým ve skutečnosti jsi. Atmosféra byla naplněna nevyslovitelnou intimitou, jako by čas se zastavil a pravda se chystala vyjít na povrch.